Římskokatolická farnost Kralupy nad Vltavou
(Velvary, Veltrusy, Chržín, Nelahozeves, Vepřek, Zeměchy, Chvatěruby)



25. 09. 2020



PenzionKomorník chataRybařeníKunžakPenzion skupinyČeská KanadaChata Jižní ČechyChata rybníkaČeská KanadaUbytování skupinUbytováníUbytování KunžakChata Strmilov










NETSERVIS

TV NOE








* Tajemství Bílé soboty a zpověď.
Vydáno dne 11. 04. 2020 (316 přečtení)

Na Velký pátek Ježíš umírá za naše hříchy, v neděli večer, v den vzkříšení, přináší odpuštění. Velký pátek představuje vyznání vin, velikonoční jitro znamená rozhřešení. Co je Bílá sobota? Tajemství. Nevíme, co se děje. Člověk je schopen sledovat Krista až na kříž, až ke hrobu. Tam ale naše zkušenost končí.

Marie Magdalská a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl Ježíš položen. (Mk 15,47). Potom uvidí až prázdný hrob: „Když bylo po sobotě…přišly k hrobu…spatřily, že je kámen odvalen“ (Mk 16,1.2.4). Co se děje za kamenem, který byl přivalen ke vchodu do hrobky, to je lidskému poznání upřeno. Pro náš pohled je Ježíš přístupný jako umírající na kříži, mrtvý při pohřbu a pak až opět živý a oslavený po svém zmrtvýchvstání. Co je mezi tím, to uniká naší evidenci, to je tajemství likvidace hříchu. Co se tedy stalo v ten den, kdy Ježíš nebyl mezi lidmi a kdy nebyl ani u Otce? To nikdo z nás nepochopí. Kde byl? Nikde. V nicotě. Co se dělo? Nic. Tam kde byl, není žádné dění, žádné dějiny. Dění je jen tam, kde je život, kde je komunikace živých. Život, pravý život, který je světlem lidí, ten je ve Slově, které bylo na počátku u Boha (Jan 1,1.4). Teď ale není u Boha. Není to Slovo, nýbrž hrobové mlčení. Zde není život, zde není nic. Prázdno. Čas bez času. Místo kam se Ježíš dostal, je nicota, peklo. Článek víry „Sestoupil do pekel“, součást apoštolského vyznání víry, je velmi temný, opomíjený, nebo dokonce odmítaný. To ovšem neprávem. „Bílá sobota se nachází jako mysterium mezi křížem a zmrtvýchvstáním, a tedy nikoli na okraji, nýbrž ve středu celé teologie. A přesto právě zde zůstal teologický obsah prázdný, zapomenutý, zanedbaný.“(Wilhelm Maas) Zvláště moderní racionalismus vykázal sestup do pekel z pokladu křesťanské víry jako nepotřebné smetí a přežité zbytky mytologie. Pro Adolfa Harnacka je tento článek víry „vyschlá relikvie“, Rudolf Bultmann ho považuje za „vyřízený“. Aby se ukázal nekřesťanský původ tohoto článku víry, nashromáždily se všemožné pohanské paralery. Tím ovšem se ještě nic nevyvrací. Obecně můžeme říci ke všem výsledkům srovnávací náboženské vědy, že to, co podobného nacházíme v nekřesťanských náboženstvích a kulturách, nijak nepopírá nebo neoslabuje biblickou víru, spíše naopak. Bůh, který se zjevuje, přichází k člověku, který na něho čeká. V mytologii nacházíme do obrazů oblečené hluboké intuice a touhy lidského srdce, na které může uspokojivě odpovědět jenom Bůh. Proto pravé zjevení v tak mnoha bodech koresponduje s prvotními názory lidstva na svět, na život, na smrt a život po smrti. Zároveň můžeme pozorovat, jak Boží zjevení dokonale přesahuje všechny lidské intuice: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy ani nepomyslil, Bůh připravil…. (1 Kor 2,9). Provedeme-li tedy konkrétně srovnání sestupu Krista do pekel s podobnými sestupy pohanů, pak se nám ukáže jasný rozdíl mezi mýtem a tajemstvím víry. V nekřesťanských mýtech sestupuje nějaký bůh, nebo božský hrdina do podsvětí, a to jako živý. Při výstupu se navrací zpět do pozemského života, nikoli do nadsvětné slávy. Cílem sestupu je znovunabytí ztraceného pokladu, nebo získání zpráv o říši mrtvých. Kdo je nakonec vysvobozen z podsvětí? Je to ten, kdo tam sestoupil, onen bůh, či božský hrdina, nejde tedy o spásu všech mrtvých, o vysvobození zajatců z podsvětí. V tajemství naší víry Ježíš sestupuje do podsvětí „pro nás a pro naší spásu“, sestupuje tam jako mrtvý, nikoli jako živý, vystupuje oslavený, vystupuje na nebesa a odvádí s sebou zajatce. Víra v Kristův sestup do pekel není žádný mýtus, nýbrž mysterium. Zárodky této víry se nenacházejí v pohanských mýtech, ale ve starozákonních a židovských představách. Starozákonní říše mrtvých, šeol, je země bez návratu, úplná izolace od živých, od Boha, mlčení, temnota, samota, opuštěnost. (velmi doporučuji přečíst si žalm 88, je tam popsaná zkušenost s šeolem) Tyto a podobné obrazy šeolu, vyjádřené v žalmech se nezakládají na zkušenosti a svědectví těch, kdo by se už byli dostali do říše mrtvých a vrátili se zpět. Jde o metaforu, která vyjadřuje existenciální situaci frustrace, nenaplnění, bídy a ohrožení. Může jít o nemoc, o vězení, vyhnanství. Nebo o nepochopení ze strany okolí, o zklamání se v lidech, o utrpění zrady, ztráty cti a ponížení. V těchto a mnoha jiných situacích člověk okouší předchuť smrti, konečného zmaření života. Všem těmto situacím je společná nesdělitelnost – a tedy samota. Smrt a podsvětí jsou v žalmech metaforou právě pro nešťastný život v samotě. Umírá tedy každý sám. Smrt je vstup do poslední samoty, přerušení veškerého kontaktu s živými, stav, ve kterém už není společenství živých, lidská komunikace, ani chvála živého Boha. Tato samota je podstatou ne-života v šeolu. Šeol je absolutní opuštěnost Bohem i lidmi, totální bezvztahovost. Šeol je vítězství temnoty nad světlem, smrtí nad životem, chaosu nad řádem. Stav šeolu je zpětný pád do temnoty a chaosu před stvořením. Šeol je nebytí. Do takové propasti sestoupil Kristus svou smrtí. Do místa bez hlasu, kde není dovolání, do nejstrašnější samoty a opuštěnosti. Do místa bez Boha a tedy bez bytí. Na ruských ikonách Kristus sestupuje do pekel jako vítěz, se svatozáří a vlajícím pláštěm. Triumfuje nad smrtí, šlape po jejích branách a jako Spasitel bere za ruku praotce Adama, někdy i pramatku Evu. I sv. Petr píše: „Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle Ducha dostal nový život. V tom Duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným (1 Pt 3 18-19). A o něco dále: „Neboť proto byla i mrtvým hlásána radostná zvěst (1Pt 4,6). Ovšem tento vítězný příchod k mrtvým patří až k druhé fázi tajemství sestupu do pekel, totiž k výstupu vzhůru. Kristus který hlásá mrtvým evangelium a osvobozuje je, to je už Kristus který vystupuje. Ale nejdříve musel sestoupit. Sv. Pavel to popsal takto: „Vystoupil vzhůru, odvedl zajatce a dal lidem dary. Když však vystoupil, znamená to, že musel předtím sestoupit do nejnižších částí země (Ef 4,8-9). Sestoupil do nejnižších částí země, až na úplné dno, prožil a vytrpěl nejhlubší propast pekla, dostal se na svém sestupu hlouběji než kdokoli jiný. Sv. Řehoř říká, že byl hlouběji než peklo. Sestup do této hlubiny je poslední důsledek hříchu. Kristus se pro nás stal prokletím (Gal 3,13), stal se hříchem (2Kor 5,21), a v důsledku toho zakouší v nejkrajnější bezmocnosti a slabosti druhou smrt, celou antibožskou temnotu. Kristus, který osvobozuje mrtvé, je až ten, který vystupuje. Nejprve se ale musel dostat až na dno. Jeho sestup a výstup, jsou dvě oddělené fáze. Mezi Velkým pátkem a Velikonoční nedělí je propast Bílé soboty. Bílá sobota je hiát, štěrbina, průrva, trhlina, mezera, přerušení kontinuity. Z pátku do neděle neexistuje plynulý přechod. Neděle se nedá vyvodit z pátku. Ježíšova smrt mu nezjednává právo na vzkříšení.. My to ovšem ale často takto chápeme. Jakoby Ježíšova smrt byla nadlehčena vidinou brzkého vzkříšení. Zmrtvýchvstalý Ježíš prošel při svém sestupu celé podsvětí a celou hlubinu smrti. Má klíče od smrti a podsvětí (Zj 1,18). Podsvětí už není místo bez Boha a bez spásy. Ježíš jim prošel. On je i tam. Ještě v podsvětí jej může člověk nalézt. On byl nejhlouběji, nikdo se nedostal tak hluboko jako on. Někdo může mít pocit, že se propadá do bezedné propasti. Ta propast ale není bezedná. Kristus je to dno. Člověk na dně je chycen Kristem, který už vystupuje z podsvětí. Nejhlouběji byl jen on. Když Kristus vystupuje z pekel, jde odspoda přes horní vrstvy a všude, kudy prochází, přichází jako Spasitel. Tím se mění význam šeolu. I zde je ještě možné najít spásu. Kristovým sestupem do šeolu končí šeol a začíná spása nebo…. peklo ve vlastním slova smyslu. To pak není spravedlivě uložený trest, není to vyvržení Bohem, který už s hříšníkem nechce mít nic společného. Je to uzavření se lásce Boží, která nalezla člověka i v jeho zatracení. Ježíš nalezl člověka i v pekle, tam, kde si člověk sebelítostně stěžoval na to, že je opuštěn. Ježíš mu nabídl spásu ne jako svrchovaný, který by s povýšenou blahosklonností ráčil podat ruku žebrákovi. Ježíš nabídl záchranu jako ten, kdo byl nejzatracenější. Pravé peklo začíná tam, kde člověk odmítne tohoto Ježíše. Jediným nenapravitelným neštěstím je octnout se jednoho dne bez lítosti před Tváří, která odpouští. Peklo je samota, která je zvolená člověkem. Brány pekla jsou uzavřeny zevnitř (C. S. Lewis). To co je na peklu to nejtrpčí, není jen samota, ale fakt, že je to samota toho, který má po boku milujícího, ale nechce o něm nic vědět. Peklo je nechtít o něm nic vědět. Je to zvolení úplné samoty. Jak následovat Krista na Bílou sobotu čili v jeho sestupu do pekel? Zaprvé je třeba v bázni a pokoře vyznat svou nedostatečnost vzhledem k možnosti pojmout tuto hlubokou skutečnost. Uznat prostě, že likvidace našeho hříchu je pro nás nedostupným tajemstvím, které je známo jen Bohu. Jen Ježíš sestoupil do pekel. Likvidace našeho hříchu je, a zůstává pro nás tajemstvím. Zde nachází také svůj základ i zpovědní tajemství. To není jen psychologická pomoc pro toho, kdo se zpovídá. Teologicky vychází z faktu, že hřích byl odnesen do pekel, ponechán na dně močálu, byl skutečně odstraněn a proto se už o něm nemluví. Když se zpovídáme, prožíváme něco z tohoto tajemství. Bílá sobota je trhlina mezi Velkým pátkem a Velikonoční nedělí. Mezi vyznáním hříchů a rozhřešením. Odpuštění, které vzkříšený Ježíš přináší, mu není dáno jako povinná odměna za jeho vyznání na kříži. Rozhřešení, které Otec daroval Synu a s kterým ten vychází z hrobu, je nová a nečekaná milost. Otec přijal syna na milost, dal mu nový život. Je to úplně nový počátek, je to nové stvoření. Tato nová milost není odvozena a nemůže být odvozena z vyznání na kříži. Vyznání bylo učiněno v zájmu pravdy: Syn odhalil hřích světa, s kterým se ztotožnil. Spravedlnosti se učinilo zadost, když byl pro hřích potrestán opuštěností Bohem. Vyznání ani utrpení mu nedalo žádné právo na odpuštění a vzkříšení. To je dar Boží, daný naprosto zdarma, milost. Máme-li to na mysli, pak můžeme pravdivěji prožívat svátost smíření. Naše vyznání hříchů nám nezískává žádný nárok na rozhřešení. Nemůžeme zpověď chápat jako automat, do kterého vrazím hříchy a vyleze z něho orazítkovaná odpuštěnka. Moje sebeobžaloba je vykonána v zájmu pravdy a podobně jako u soudu přiznání pachatele, nezbavuje mne proto viny a trestu. Je-li mi dáno odpuštění, pak je to veliký a z mé strany nezasloužený dar Boží milosti. Mezi mým vyznáním a přijetím rozhřešení je onen hiát, mezera, tajemství Kristova sestupu do pekel. Často si to vůbec neuvědomíme. Někdy nám k tomu může pomoci, že kněz zadrží hřích, místo aby ho odpustil. V první církvi se zpovědní praxe konala odlišně od naší. Lidé se zpovídali jen z nejvážnějších hříchů, za které pak konali pokání, třeba i několikaleté a veřejné, až nakonec byli znovu rozhřešeni a přijati do církve. Tehdy tedy mohli více prožít onu nespojitost mezi vyznáním a přijetím odpuštění. V dnešní době jsou v poněkud podobné situaci svátosti ti, kteří nemohou přistupovat ke svátostem. Nic nebrání tomu, aby vyznali hřích. Pak ovšem musí zůstat v jakémsi vakuu, nadějném očekávání. Nepřijmou svátostnou jistotu odpuštění, nevědí, jak na tom jsou, mohou jen doufat – podobně jako Ježíš po svém vyznání na kříži. Snad i oni mají jakýsi podíl na tajemství Bílé soboty.


( Autor: P. František Masařík )


Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.