Římskokatolická farnost Kralupy nad Vltavou
(Velvary, Veltrusy, Chržín, Nelahozeves, Vepřek, Zeměchy, Chvatěruby)



02. 06. 2020



PenzionKomorník chataRybařeníKunžakPenzion skupinyČeská KanadaChata Jižní ČechyChata rybníkaČeská KanadaUbytování skupinUbytováníUbytování KunžakChata Strmilov










NETSERVIS

TV NOE








* Svatý týden
Vydáno dne 08. 04. 2020 (217 přečtení)

Milí přátelé. Květnou nedělí jsme vstoupili do Svatého týdne. Někteří se mne ptají, proč nejsou mše svaté z našeho chrámu on line. Nezlobte se proto na mě. Osobně si myslím, že máte tolik možností vidět kvalitní Bohoslužby, že by to bylo zbytečné. Přesto mi věřte, že na Vás při Eucharistické oběti myslím intenzivněji, než kdy před tím. Prosím, dovolte abych Vám představil na tento týden dvě rozjímání.

Je to rozjímání o Velkém pátku a tajemství Bílé soboty. Obě rozjímání mám z roku 2011, kdy mi je dal v tištěný formě důstojný pan farář Kamil Vrzal z Odolena Vody. V té době jsme byli sousedé. Já v Sedlci-Prčici, on v Sedlčanech. Autorem těch rozjímání je některý z bratrů kněží Brožových. Celou dobu jsem si myslel že je to P. Jaroslav, ale při svěcení P. Martina Chleboráda jsem zjistil, že to on není, takže nevím přesně. Také to nejsou myšlenky přímé, ale zprostředkované z exercicií, jako zápisy myšlenek. Přesto mě zasáhly, protože jsem se nikdy nad tragedii, když jsme odsoudili Boha k smrti, takto nezamýšlel. Přijměte tedy pozvání do tajemství těchto dnů a autorovi se omlovám a s Vámi se dělím o to, co mám před sebou. Velký pátek – vyznání hříchů na kříži. Ježíš vstoupil do Jordánu, do vody, v níž se všichni chtěli očistit od svých hříchů. (To navazuje na předešlou úvahu o Křtu Páně, kterou zde neuvádím) Ta voda ale neměla sama od sebe očistnou moc. Spíše – řečeno – stala se stokou, která potřebovala očisti. Pán Ježíš svým sestupem do Jordánu očistil a posvětil tuto řeku a tím i každý křestní pramen. Při křtu v této řece na něm hřích ulpěl a prosákl do něho až na kost. Nyní se ho nezbaví jinak, než křtem krve. Hřích bude zničen, jen až bude zničen On. Hřích bude zlikvidován jeho smrtí. Ježíšovo poslání spasitele od hříchů se veřejně zahájilo u Jordánu a naplnilo se na kříži. V Jordáně na sebe vzal hříchy světa, na kříži je zničí ve svém utrpení a usmrtí je svou vlastní smrtí. V jordánu na něho sestoupil Duch svatý, na kříži ho vydá. V Jordáně se otevřela nebesa a Otec se k němu hlásí, na kříži se nebe zatmí a Otec se od Syna odvrátí. Na kříži tedy Ježíš dokončí své vykupitelské dílo a z kříže daruje svou svátostnou milost. Zpověď je svátost. Podle klasické definice je svátost – viditelné znamení neviditelné Boží milosti. Je to tedy znamení, které působí co naznačuje. Naznačuje, že se udílí milost a tu samou milost v tu samou chvíli též udílí. Každá milost je pro nás získána Ježíšovou smrtí na kříži. Z kříže je nám dána, v kříži je její zdroj. Z kříže vytéká a k nám přitéká ve formě svátostí. Všechny svátosti vytékají z kříže a zprostředkují nám milost získanou na kříži. A tato svátostná milost prozrazuje svůj původ v kříži. Každá svátost nás spojuje s Kristem ukřižovaným. Ježíš umírá naší lidskou smrtí, abychom my žili jeho věčným životem, a my přijímáme účast na tomto jeho životě skrze křest. Pán z kříže vydává Ducha, svého svatého Ducha (Jan 19,30), kterého my přijímáme v biřmování. Ježíš na kříži vydává své tělo za život světa (Jan 6,51) a my ho přijímáme v eucharistii. Ježíš umírá s lidmi odsouzenými na smrt, sdílí s nimi jejich agónii a slibuje ráj. Nám tuto útěchu sdílí ve svátosti pomazání. Nejvyšší velekněz obětuje sám sebe Bohu jako dokonalou oběť, my na ní můžeme mít účast skrze službu kněží. Ježíš jako ženich „miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil…Tím si chtěl církev připravit slavnou bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady“(Ef 5,25-27) Tato Ježíšova láska k církvi a církve k Ježíšovi se stává základem pro křesťanské manželství, které se stává svátostným znamením tajemství lásky mezi Ježíšem a církví. Naše zpovědní milost má svůj původ rovněž v kříži. Na kříži Ježíš koná pokání za naše hříchy, „zpovídá se“ z nich, aby pro ně získal odpuštění. Ježíš sám ukázal na očistný smysl své smrti na kříži, když ve vědomí hodiny svého přechodu ze světa k Otci umyl svým učedníkům nohy. Že jeho smrt měla za cíl dosažení odpuštění pro lidi, to vyslovil sám naléhavou modlitbou kterou přednesl Otci už jako visící na kříži: „ Otče, odpusť jim, vždyť nevědí co činí“(Lk 23,34). Ježíšova smrt na kříži je veřejná generální zpověď. Ježíš vzal na sebe hřích celého světa, přijal za něj trest, nyní ho nechává na svém těle odsoudit. Kristův kříž je soudem nad světem, nad hříchem světa, je odhalením, odmaskováním. Ježíš, rozpjatý na kříži, úplně nahý, ukazuje na svém zdeformovaném těle, ve svém utrpení lidskou zlobu. Jeho na kříži přibité tělo je nástrojem tohoto zjevení. Ježíš však nepropůjčuje k soudu nad světem jen své tělo jako pasivní nástroj, ale dává se aktivně k dispozici, sjednocuje svou vůli s obětí těla.Co zjevuje hřích světa není jen jeho tělo, ale Ježíš sám. On se skutečně „zpovídá“ z hříchů světa, všech dob, ze všech těch hříchů které na sebe vzal v Jordánu, kdy se nechal Janem Křtitelem pokřtít a vstoupil do té stoky hříchů. On přijal trest, neprotestuje, svobodně na sebe vzal kříž. Schvaluje svůj trest, patří mu. Patří mu za hříchy které na sebe vzal. Přijetím trestu vyznává vinu za hřích, který nese. Neskrývá se jako Adam, vyznává svou bídu jakožto důsledek hříchu v úplné nahotě, a zjevuje svůj skutečný stav, i když je to ponižující opuštěnost. Neospravedlňuje se, neobviňuje nikoho jako Job, ani Otce, ano lidi. Už v 17. stol. J.J.Olier vyjádřil tu myšlenku, že se Ježíš na kříži zpovídá. Jeho hlas nezůstal ojedinělý. Švýcarské mystička Adrianne von Speyr, která konvertovala z protestantsví, toužící po svátosti smíření, brala tuto svátost jako jeden z pilířů její spirituality. Ta vyjadřuje souvislost mezi Ježíšovým velikonočním tajemstvím a zpovědí následovně: „Utrpení na kříži je zpověď vykonaná Pánem před Otcem za nás všechny. Obtížen všemi hříchy umíraje, přináší je všechny v jednotě k Otci, přičemž na sebe zároveń také bere pokání za všechny. Kříž takto nazírán, není nic jiného než zpověď Syna, který se svým vzkříšením obdrží rozhřešení od Otce. Velikonoce jsou Božím odpuštěním všech hříchů, které Syn vynesl na kříž, přičemž Otec vrací Synu tělo oslavené, které předčí každé pokání. Syn tak zakusil celou zpověď sám na sobě, dříve než ji dal jako svátost nám, skutečným hříšníkům. Ona je vylitá skrze svátostnou formu, výraz toho, co on na kříži zakusil a vykoupil.“ Ježíš tedy vzal na sebe náš hřích, ztotožnil se s ním. Sv. Pavel to napsal Korinťanům naprosto jednoznačně: „Toho, který hříchu nepoznal, pro nás (Bůh) učinil hříchem, abychom my se stali spravedlností Boží v něm,( 2 Kor 5,21). V této větě je nápadná především personifikace či spíše depersonifikace, jíž je Ježíš ztotožněn s hříchem a my potom se spravedlností Boží. Bůh nejednal s Ježíšem jako s největším hříšníkem, jak překládá Bogner, ale učinil ho hříchem. Co to pro něho může znamenat? Hřích je veličina s Bohem absolutně neslučitelná, hřích je v naprostém rozporu s Bohem. Je to jasné a čisté NE vůči Bohu, nepřátelství vůči němu. Bůh se nemůže „srovnat“ s hříchem, nemůže si dovolit žádný kompromis, kterým by mohl začlenit hřích do svého života. Hřích prostě nemá u Boha žádnou šanci. Hříšník , i ten největší, má naději, hřích nemá žádnou. A s tímto hříchem, s beztvarou, anonymní masou zla, s veškerým NE celého světa, se má Kristus ztotožnit. Ten, který hříchu nepoznal! On nebyl zvyklý na naše pološero, či temnotu, ale na plnost Božího světla. Neokusil nikdy vzdálenost od Boha a úzkost hříšníka, on žil i zde na zemi po vtělení věčným životem Božím, v plém společenstvíms Otcem. Nyní se stává hříchem. Nyní se tedy stává hříchem. A jako hřích musí trpět za to,ž´že je hřích, Boží nepřítomností. Když volá na okraji zoufalství : „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“, pak to není nějaké momentální psychické zatemnění, ale hrozná skutečnost. Bůh ho opustil. Odvrátil se od něho, od toho který se stal hříchem. Ten který hříchu nepoznal, který po celou věčnost hleděl na Otcovu tvář, pro kterého právě toto bylo radostí, ano jeho vlastním žvotem, ten nyní ztrácí Otce, svou radost, svou slávu, svůj život… Proto umírá. Kříž je nejbolestnějším vyznání vin. Ježíš však na toto své vyznání nedostává žádnou odpověď.Otec je nenávratně pryč. Přesto Ježíš ma naději proti vší naději, dokáže se v posledním okamžiku, posledním úkonem své vůle v důvěře vrhnout do rukou rozhněvaného Boha: „ Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“(Lk 23,46). Ježíš zemřel za nás, vyznal náš hřích, pykal za naši vinu. Z toho plyne, že moje zpověď je opravdu následování Krista, a jen následování. Ježíš můj hřích už vyznal, já jsem až druhý. Celá křesťanská existence se odvíjí od kříže. Ježíš nás svou smrtí vykoupil, získal si nás, jsme jeho. Vše co se nás týká, odehrává se v něm. I při zpovědi patříme Pánu, jsme v něm, který se před námi a za nás zpovídal, následujme ho. Vyznání hříchů následujeme Krista na kříži, máme účast na tajemství jeho smrti: umíráme sami sobě, své pýše, vlastní spravedlnosti. Význáním hříchů, svou sebeobžalobou, vyznáváme, že se sami nemůžeme zachránit, že se svým životem už nic nesvedeme, že ho můžeme jenom odsoudit a v důvěře vložit do rukou milosrdného Boha. Ježíš žije věčně v láskyplném dialogu s Otcem. (Jan 1,1) Boží život je naprosté a oboustranné sdílení, otevřenost, zjevnost, odhalenost, vydání celého sebe sama druhému – v třetím – a přijetí druhého. V tom spočívá věčné Boží štěstí. Když Ježíš vstoupil do utrpení, vstoupil mezi Otce a Syna hřích. Otec viděl Syna skrze něj. Viděl v něm hřích, kterým ho učinil. Nemůže pro něho mít nic jiného než hněv. Syn je obrácen vůči Otci v postoji NE celého stvoření vůči Bohu. Hřích totiž vždycky znamená obrátit se k Bohu zády. Syn je obrácen k Bohu čelem, zatížen ale tímto obrácením se zády. Syn zůstává vůči Otci stále ve svém postoji, je obrácen k němu, je před ním zjevný, transparentní, ukazuje mu svůj skutečný stav, což je nyní stav hříchu. Jak mu musí byt traně, když Otci může ukázat jen hřích! Jak se před ním musí stydět! Právě tím však ježíš hřích likviduje. Hřích je zakrývání, Ježíš ho otvírá. Hřích znamená obrátit se k Bohu zády, Ježíš i v hříchu se obrací Bohu čelem. Vzal na sebe NE celého tvorstva vůči Bohu, ovšem vzal ho na sebe v síle většího a silnějšího ANO vůči svému Otci a jeho plánu spásy. Neposlušnost tvorstva vykoupil, vyvážil, dokonce daleko převážil svou poslušností až k smrti! To, co bylo po celou věčnost vyznáním lásky, se za této situace stalo vyznáním hříchu. To však zase zůstává vyznáním lásky. Ježíš zůstává v postoji zjevení a jeho vyznání na kříži zůstává – a je v míře dosud nedosažené – vyznáním lasky a zjevením Boží podstaty! Naše zpověď má pramen v kříži Ježíše Krista. Ten je zjevením a vylitím života Nejsvětější Trojice do světa. Zpově´d má tedy svůj nejposlednější zdroj v životě trojjediného Boha. Každá milost je přece účastí na životě samého Boha. I skrze zpověď mám účast na Božím životě, na teo-dramatu, které se odehrálo mezi božskými osobami na kříži. Bůh sám do svého života pojal náš hřích, aby ho v sobě zlikvidoval. My hříšníci jsme tam, kde není Bůh, kde není dialog s ním. On sám ve svém Synu přichází na naše místo a tam, v místě nekomunikace komunikuje s Bohem. Ježíš náš Spasitel, přichází do našeho vyhnanství a náš útěk proměňuje v návrat, naše zarputilé mlčení otvírá ve vyznání vin, z našeho provinilého strachu před trestem dělá důvěrné vržení se do rukou Otce, jehož lásku dokáže Syn vytušit i za olověným nebem.


( Autor: P. František Masařík )


Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.