Kázání P. Edwarda Walczyka na vzpomínkové mši sv.dne 14.8.2012 u příležitosti 10 let od povodní.

Důstojný pane faráři, vážený pane starosto, vážení hosté, milí bratří a sestry v Kristu Pánu. Tato nevšední událost, která nás všechny zde shromáždila, je vzpomínkou a zároveň příležitostí k zamyšlení, třeba i položení některých otázek. Začnu první:

O povodních jsem dostal dotaz: Pane faráři, jak je možné, jestliže Bůh vůbec existuje, že dopustí taková neštěstí, že dopustí povodně?
Odpověděl jsem: nevím, proč Bůh nějaké tragédie dopouští, ovšem vím a jsem si jistý, že i to největší zlo a neštěstí Bůh může proměnit v dobro. I když člověk podle svého mínění, častokrát proti Božím přikázáním, uvede nás, i do úzkých, Bůh je schopen vrátit to na správnou cestu, proměnit v dobro. Totiž: „ všechno co Bůh stvořil, bylo dobré“, jak říká v Bibli kniha Genesis. Zda-li se tak stalo v Kralupech, ohodnoťte sami.

Když už jsem se pustil z citování Bible, možná není náhodou, co církev pro dnešní den připravila jako čtení při bohoslužbě. Prorok Ezechiel tak charakterizoval svoje životní povolání a poslání. „…Ty, lidský synu, slyš, co já k tobě mluvím. Nebuď vzpurný jako ten vzpurný dům. …Tu jsem viděl, že je ke mně vztažena ruka, a hle, v ní knižní svitek. Rozvinul jej přede mnou a byl popsán na vnitřní i vnější straně; byly na něm napsány žalozpěvy (do slova stížnosti), lkání a bědování…Ez2,8-15.
Trochu mi to připadá jako naše běžné chování, když nás potkává nějaká těžkost, a vůbec jsme tak trochu jako ti, kdo si pořád stěžují, to je zlé a tamto není dobře apod. A kdybychom se občas snažili jen svojí prací a povinnosti vykovávat s ochotou, nejen podle toho kolik kdo zaplatí, ale jako službu, určitě pociťovali bychom více opravdové radosti. Známe to přece i v našim životě, když pro své blízké, připravíme nějakou radost, třeba dáreček, nebo i posloužíme svým dětem, rodičům apod.

Takovou opravdovou službu jsem poznával při povodni, každý den. Více než měsíc jsem měl na starosti minimálně 100 dobrovolníků, kteří bydleli ve škole v Kralupech, a kteří pomáhali v celém okolí Kralup. Jen nakrmit tyto lidi bylo neskutečným příkladem, jak najednou všichni nepostižení povodní, pomáhali a to tak, jak kdo uměl a mohl, třeba rozdáváním zdarma obědů, nebo dělením se o jídlo, kdo co měl. Už jen z legrace si vzpomínám, jak paní Lucie Bílá jezdila a vozila jako „profylaktiku“ před krčními nemocemi a pomůcky k překonávání těžkostí, becherovku a rum pro hasiče, dobrovolníky a pro ostatní.

Tak snadno je možné vidět, kolik dobra v lidech vyvolaly povodně. Nejsme schopni ani ocenit ani správně ohodnotit takové dobro, protože pramen tohoto dobra byl a je v našich srdcích, nikoliv rozumu. A tam, do našeho srdce, častokrát i my sami nevidíme dostatečně správně.
Jak je vidět tohle zlo-povodeň, změnilo naše smýšlení a byli jsme aspoň chvíli úžasní, dobře činící, služebníci nikoliv páni a celebrity. V tom jsem viděl a vidím i kouzlo těch těžkých chvil v roce 2002.

I ještě jedna vzpomínka:
Když jsme s hasiči otevřeli kostel po povodních, tak jsme uviděli hrůzu, většina z vás ví co chci říci, špína, hrozný zápach a všechen mobiliář zničený.
Uprostřed kostela na místě, kde je i dnes obětní stůl, stál tento oltář čisťounký, s bílým vyžehleným ubrusem a nedotčený povodněmi. Hasiči byli šokovaní, a ptali se jak je to možné, i já jsem to nevěděl, a jen řekl zázrak, a určitě pro některé tato vzpomínka zůstala do dnes. Až posléze jsem pochopil, že dřevěné podium po oltář, které jsem dělal týden před povodněmi, velká voda pozvedla celé a celé i položila, a tak obětní stůl zůstal nedotčený.

Na konci této promluvy chci jen říci, že někdy věci obyčejné, které nevypadají jako zázraky, zázraky ve skutečnosti jsou, třeba jako že soused který před povodní se mnou nemluvil, po povodni se stal kamarádem.
Stačí jen věřit, že ať děláme co děláme Bůh vždy je přítomen, občas jen my ho nevnímáme, nevidíme, nechceme.