Odkud jste přišel do Kralup a jaká byla Vaše adaptace na naše město?
Pocházím z jihovýchodní části Polska. Před 18 lety byl jsem vysvěcený na kněze. V okamžiku mého kněžského svěcení jsem se dal k dispozici mému biskupovi řešovské diecéze, to on rozhoduje o tom, kdy a kde budu působit. Od roku 2000, kdy jsem přijel do pražské arcidiecéze, jsem k dispozici arcibiskupu pražskému. To jeho rozhodnutím jsem působil ve farnosti Český Brod, později ve farnosti v Praze Chodov a od 1. července 2011 v Kralupech nad Vltavou. Vyžaduje to ode mne velikou otevřenost a pohotovost, ale nikdy jsem nelitoval, že jsem se vydal na tuto cestu. Služba duchovní obnáší hodně starostí, ale velké dobrodružství, jsem rád, že můžu být s lidmi v jejich osudových okamžicích, pomáhat jim najit cestu k Bohu a k nim samým. Jsem rád, že jsem zde a můžu spolu s Vámi sdílet život.

Jak jste spokojen s fungováním místní farnosti, čeho byste zde chtěl dosáhnout?
Do území farnosti Kralupy nad Vltavou - dle sčítání lidu z roku 2001 zde žije 29 285 obyvatel a k římskokatolické církvi se hlásí 4 257 obyvatel – patří obce: Kralupy nad Vltavou, Velvary, Veltrusy, Černuc, Bratkovice, Dolany, Debrno, Holubice, Chržín, Budihostice, Chvatěruby, Kozomín, Nelahozeves, Hleďsebe, Nová Ves, Miřejovice, Olovnice, Sazená, Uhy, Úžice, Ješín, Vraňany, Mlčechvosty, Všestudy, Zlončice, Dolánky, Zlosyň. Na území farnosti se nachází 16 kostelů, některé z nich jsou převedeny do majetku obcí, což je pro nás velikou pomocí v zajištění technického stavu těchto budov. Vloni např. farnost předala hřbitovní kostel sv. Jiří ve Velvarech do majetku Města Velvary, připravujeme vypůjčení kostela obci ve Chvatěrubech. V roce 2004 v pražské arcidiecézi nastartoval proces slučování farností, právě proto nás může překvapit, že na tak rozsáhlém území je jenom jediná farnost. Dodám, že na celém podřipsku se nachází tak reorganizované farnosti v počtu 4. Je to ta vnější stránka farnosti, která mi přináší hodně starostí, ale k pomoci mi jdou farníci, veřejní činitelé jednotlivých měst a obcí dle aktuálních možností a potřeb. Chci tady zdůraznit, že ve zdejší farnosti pokračuji v tom, co začali předchůdci, že vzpomenu na ThLic. Edwarda Walczyka, kterého působení bylo v období ničivých povodní před 10 lety a který se významně přičinil k tomu, že kostelu po povodních vrátil původní stav a krásu, opravil faru a zajistil zázemí pro pastorační činnost. Vzpomínám na P. Josefa Ptáčka i jeho spolupráci a podporu při zajištění materiálního zázemí pro Farní charitu, která je vizitkou nejenom farnosti. Každý dle svých možností a schopností se snaží přispět k prospěchu té společnosti, ve které žijeme.

Jak je to s vírou v Kralupech – upadá nebo rozrůstá se počet věřících?
Dovolte, že budu analyzovat tuto problematiku v rámci území celé farnosti, ne jenom z úhlu pohledu města Kralupy. V našem území se k římskokatolické církvi hlásí 14,5 % obyvatel, průměr v naší pražské arcidiecézi je 17 %. Samozřejmě z tohoto počtu se pravidelně účastní nedělních bohoslužeb 3 %. Jaký pohled do budoucna? Počet věřících bude klesat, je to samozřejmostí, desetiletí ateizace přináší plody. Na druhé straně způsob fungování farnosti jako vnější organizační struktury podléhá změnám, zanikají tradiční venkovní farní společenství, pamatuji si, že v roce 2000 byly pravidelné bohoslužby v Nelahozevsi, Chvatěrubech, Velvary měly faráře atd. Dnes je větší centralizace, farní aktivity většinou konáme v Kralupech nad Vltavou. Chci také poukázat, a to především zdůraznit vnitřní stránku života a poslání farnosti. Je to evangelizace. Víra je milost, povoláni k víře jsou všichni, záleží na nás a okolnostech, zda na tuto výzvu odpovíme. Jsou procesy v duchovním životě, které nedokážeme řídit. Nedokážeme řídit tajemství obrácení, ani nijak urychlit, je to na Bohu! Obrácení nezávisí na našich schopnostech. Závisí na tajemství Božího zjevení ve skrytém místě srdce člověka. Stejně je to tak, jde–li o duchovní dokolování - svatost. Ke svatosti směřujeme po krůčcích, nikdy ne najednou a taky nemáme tento proces tak docela pod kontrolou. To Bůh nás formuje, tvaruje a slepuje útržky našeho života, naším úkolem je - krok za krokem uskutečňovat Boží vedení a nemít starost o konečný výsledek. Snažíme se tuto skutečnost prožívat během slavení liturgii a pravidelných setkání všech věkových kategorií.

Narodil jste se v Polsku – kolik let jste již v Čechách a jak se Vám učil český jazyk?
Jakkoliv se říká, že polská a česká řeč jsou si blízké, přiznám se, že začátky v tomto ohledu nebyly jednoduché. Přišel jsem bez jakékoliv jazykové znalosti a po dvou měsících intenzivní přípravy jsem byl pověřen vedením českobrodské farnosti. Snažil jsem se všemu porozumět a nejlepší školou byla každodenní jednání a osobní kontakt. Tak se rozšiřovala moje slovní zásoba, i dorozumění se zlepšovalo. Vyžadovalo to také trpělivost a pochopení ze strany lidí, mne to zase moc motivovalo.

Na konec bych chtěl předat požehnání všem občanům. Dnes už nepřikládáme slovu takovou váhu, jako lidé předchozích generací, a už vůbec ne takovou, jakou mu přiznával biblický člověk. Požehnání je pro biblického člověka něčím podstatným, na čem závisí jeho život.

Moc požehnání vychází z moci Boží. Člověk nemůže ho však použít pro sebe, může ho však darovat tomu, kterého má rád, který si jeho lásku zasloužil. Toto přání chci říci:

„Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“

Děkuji za rozhovor!
Radka Saláková

Rozhovor vyšel v Kralupském zpravodaji, červenec-srpen 2012