Pane Bože, myslím to vážně, a proto se postím. Dávám ti něco dobrovolně ze své hojnosti. Jako oběť – ne ke zničení, ale k přetvoření. Skrze tuto oběť přetvoř mne samotného!

Když si dokážeme něco odepřít, dáváme to Bohu, který s tím dobře naloží. Pravda, možná nemlsá čokolády a jiné dobroty, ale až se budeme mít rozdělit s jiným člověkem, dokonce dát mu, co nám patří a co máme rádi, dokážeme to udělat, a dokonce s vnitřní radostí.

Půst nás nesvazuje, ale osvobozuje. Jen když se dokážeme něčeho vzdát, stáváme se vnitřně svobodnými. A každý ví, kde ho bota tlačí. Nejlépe to poznáme podle toho, když o něčem prohlásíme, že toho není třeba se vzdávat, že to stejně nikomu neprospěje, že mi to nebrání ve vztahu k Bohu a že kdyby na to opravdu přišlo, rád se toho vzdám. Tak to je přesně to, čeho se máme vzdát ještě dnes.

Postní nařízení církve jsou pouze pomocnou rukou, někdo dokonce říká poslední berličkou, když člověk sám od sebe necítí, že by měl něco na sobě a hlavně v sobě změnit. Je to první krok od „musím“ ke „chci“, ale nemůže u něj zůstat. Pak by byl Bůh v jeho očích stále ten, kdo bere a vyžaduje, ne ten, kdo dává a miluje.

Vladimír Šimík