Během rozjímání Božího slova v minulých týdnech mě fascinovala vize, v níž je oslavený člověk plně vtažen do vnitřního života Boží trojice. Je to obrovský dar, který získáváme tím, že se stáváme Božími dětmi. Ocitneme se v prostředí lásky mezi rovnocennými osobami Otce a Syna, které se navzájem obdarovávají Duchem svatým.

Na této vizi se mi jeví jako podstatný fakt, že ve sjednocení se s takovou láskou naše identita nezaniká, ale naopak se potvrzuje a posiluje. Čím víc jsem vtažen do Boží lásky, tím víc jsem sám sebou. Čím víc toužím s Bohem splynout, tím jasněji se formuje moje očištěná individualita.

Už teď, ve stavu pozemské hříšnosti, zakoušíme, byť nedokonale, sjednocování s Bohem, kdy zůstáváme v Kristově lásce a Kristus zůstává v nás. Tuto skutečnost silně prožívám ve svátostech, hlavně v eucharistii a v manželství, kde velice výmluvně dochází k fyzickému sjednocení s Bohem skrze proměněný chléb a víno nebo skrze láskou proměněnou manželku. Lásku samotnou jsem dlouho chápal spíš jen jako princip, podle kterého tomu druhému přeji dobro i za cenu vlastní ztráty. Chápal jsem ji jen jako úkon vůle, lidské rozhodnutí. Ať už tedy motivem lásky v tomto pojetí je věrnost principu nebo citový vztah, zůstává tak láska pouze čímsi, co vychází z milující bytosti.

Při pohledu na Boží trojici lze ovšem nahlédnout, že láska bytostně patří k existenci Boží trojice. Tak přestává být láska pouze čímsi, stává se někým. Na dokreslení tohoto klíčového zjištění mě napadlo přirovnání z oblasti kvantové teorie pole.
Vezměme takový jednoduchý kvantový systém, jakým je atom vodíku skládající se z protonu a elektronu. Tyto dvě částice jsou k sobě vázány elektromagnetickou silou. Toto silové pole vychází z obou částic, protože jsou elektricky nabité. V kvantovém popisu je, zjednodušeně řečeno, nahlíženo na interakci protonu a elektronu tak, že si tyto dvě částice navzájem vyměňují kvantum elektromagnetického pole, foton. Na foton lze současně pohlížet jako na částici, tedy objekt stejné podstaty, jakou mají proton a elektron (má hmotnost, hybnost, spin). Otec se Synem se navzájem milují. Toto silové pole lásky generuje Ducha svatého, kterým se obě božské osoby navzájem obdarovávají. Není tu už tedy jen láska jako cosi, jen jako silové pole nebo princip, ale jako někdo, Duch svatý, který je stejné podstaty s Otce a Synem a který přitom z obou vychází.

V tomto světle lze nově chápat, že Bůh je nejen milující bytost, ale že přímo je láska (1 J 4,16), a to ne přeneseně, ale doslova! Bůh je nám mnohem blíž, než si dokážeme představit. Především je v tom, co nás dělá lidmi, v lásce. Když se tedy milujeme opravdovou láskou, je s námi Bůh, a to ne jen jakoby za odměnu, že plníme jeho přikázání lásky, ale podstatně, tak říkajíc automaticky. Bůh není tím, kdo by do lidského společenství přicházel zvenčí, kdo by společenství jen obohacoval. On je podstatou i počátkem každého láskyplného postoje, On se rodí tam, kde se rodí láska.

Jestliže je dítě přivedeno do rodiny, kde se žije láska, pak toto dítě vyrůstá v Boží přítomnosti bez ohledu na to, jestli si to kdokoliv uvědomuje. Růst v Boží přítomnosti je tím nejlepším, co se dá dítěti předat do života a co zaručuje jeho harmonický vývoj.

My jsme ale vědomě přijali Ježíše Krista jako Spasitele, jsme povoláni stát se zdrojem lásky. „Kdo věří ve mne, proudy vody živé poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo. To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kdo v něj uvěřili.“ (J 7, 38-39) Takové velké poslání a takový krásný úkol nám nemohl dát nikdo jiný než Bůh.

V těchto úvahách nezaručuji absenci nepřesností a herezí. Přesto se tímto chci podělit o radost z hledání a nalézání Boží tváře, lásky, která je daleko víc než jen produkt lidského rozumu, vůle a citu. Bůh je láska.

S přáním Pokoje a Dobra

Jan Novák