Dceruška se učí stát a chodit. Je zvláštní, jak se nespokojí s tím co už umí, ale stále na sobě pracuje a učí se nové a nové věci. Touží být jako její máma a táta. Snaží se napodobovat řeč, chůzi, prostě všechno co vidí. A má neuvěřitelnou radost z každého pokroku. Protože v lezení umí jenom couvat, snadno se odpíďá na okraj postele, spustí nožky na zem a postaví se, opřená ručkama. Pak si chce ale něco podat, nebo se otočit a to znamená riskování. Odvážně se pustí postele.

Máme úzkou uličku mezi postelí a pohovkou, a tak si vždy sednu na pohovku a jistím ji zezadu. Usmívám se nad jejíma nepevnýma nožkami, které se klátí a pohupují. Občas zvládne i krůček. Dívám se, jak radostně plácá do postele a mlátí do ní hračkou. (Jinak se tyto trhavé pohyby nedají nazvat.) Když padá, a to je skoro pořád, chytám ji v letu, nebo alespoň mírním pád. Je to ohromně roztomilé. Ona mě nevidí, ale asi věří, že ji chytnu. Schválně sedím za ní, aby měla pocit, že to všechno zvládá sama.

No, a napadlo mě najednou něco legračního. Co když Bůh celou dobu sedí za mnou. Vždyť jsem jeho dítko co se „učí chodit“. Taky se snažím mu podobat a připadám si nemotorná a nešikovná. Nicméně to znovu a znovu zkouším. Padám opět na zadek, vstávám, pouštím se jednou i druhou rukou. V domnění, jak jsem už samostatná udělám i krok do neznáma.

A Bůh sedí za mnou, směje se, má radost a připadá mu to roztomilé? To zní divně a krásně zároveň.

Někdy mám totiž tendenci si myslet, že se už Bohu dělá zle z těch mých stále se opakujících prohřešků a poklesků. Nebo, že už ode mě odvrátil zrak, aby se na tu vrávoravou chůzi nemusel dívat. Sama si chci pomoci a nevěřím, že Bůh je za mnou, natož aby mě zachytil a mírnil pád.

Spoléhat se na to, že Bůh vždy zasáhne, abych se neuhodila, nemůžu. Naše malá už párkrát přistála na nose. Byla prostě rychlejší než já. Ale pak jsem ji zvedla, protože plakala a natahovala se po mě. Chovala jsem ji v náručí a chápavě přitakávala, že to bolelo, ale že jsem s ní a vše bude zase dobré. Napadlo mě ale ještě něco. Já totiž věřím, že se malá naučí chodit.Vůbec o tom nepochybuji. Má k tomu všechny předpoklady a bezmeznou touhu být jako my. Taky si je Bůh jist, že budeme jako On? Dal nám vše potřebné. Věří nám. Na nás však zůstává mít touhu. Touhu podobat se našemu Otci.

I. B. M. M. S.