Tahle knížka není nová a ani neznámá. Karmelitáni ji vydali už podruhé a koupilo si ji už několik desítek tisíc lidí. Takže možná nosím dříví do lesa a sovy do Athén, ale na biografii pátera Ladislava Kubíčka jsem natrefila teprve teď a tak ji až teď doporučuji. Napřed musím říct: ano, je to ten Kubíček, který byl v roce 2004 na své faře zavražděn (odtud název knihy). Jenom mučednická smrt by z něj ale tak přitažlivého člověka neudělala.

Otec Kubíček se nejprve stal lékařem (byl porodník a také psychiatr). Na faráře byl tajně vysvěcen až po té, co mu komunisté zakázali ve zdravotnictví pracovat (neměl „kladný vztah k budování socialismu“ – kamkoliv ho poslali, měl dar sdružovat lidi a vést je k víře). I jako kněz byl odsouván na nejzastrčenější fary. Kam ale přišel, začalo to žít. Vedle farářských povinností organizoval výlety, setkávání i hudební produkce. Mládež i dospělí za ním jezdili z daleka (to když ho komunisté začali často překládat z jednoho zastrčeného místa na druhé) a Kubíček si uměl získat náklonnost i místních, nevěřících lidí. Téměř bez prostředků a jen s pomocí dobrovolníků opravil dvanáct kostelů. Když Kubíček zemřel, zbyl po něm adresář s více než dvěma tisíci adres přátel, se kterými byl alespoň v písemném kontaktu. Někteří z nich líčí v knize své vzpomínky, ze střípků se tak sestavuje podivuhodný portrét.

Čtenář se neubrání pocitu, že čte o světci. Tolik dobrých skutků a malých zázraků, to snad musí být trochu beletrie, ne? Jenomže reálie jsou tak blízké, dobře známé. Všechno se to stalo nedávno a velmi blízko. Není možné, aby se laskavost a přímočarost Kubíčkova života čtenáře nedotkla. Jeho krédem byla absolutní odevzdanost Boží vůli. Její plnění, které často nebylo jednoduché (dokonce byl vězněn, pracoval i v dolech), mu však působila radost a stala se i zdrojem velké síly. Biografie zahrnuje nejen vzpomínky a pestré příhody, ale také citace jeho krátkých pozdravů, povzbuzení i poučení, která rád rozesílal při své bohaté korespondenci na všechny strany.

(mgd)