Myslím, že nejsem sám, u koho slovo misionář vyvolá exotickou představu vzdálené Afriky, Asie, případně Jižní Ameriky, ačkoli vím, že už to dávno neplatí. Misijní území se nám velmi přiblížilo, možná nás dokonce obklopilo. Ale ano, zejména o Středních a Severních Čechách je tento pojem občas slyšet. A tak se stala zvláštní věc: Kněz a misionář Josef Krenický z jednoho novodobého misijního území - Ukrajiny navštívil misijní území Kralupy. Asi si řeknete, že tohle srovnání je přece jen přehnané. My jsme na tom přece jen lépe. Ano i ne. Určitě máme vyšší životní úroveň, jak jsme zvyklí říkat, možná i větší kostely a opravdu jen možná jsou i v lepším stavu. Ale máme blíž k Bohu? Mají obyvatelé Kralup blíže k Bohu než obyvatelé obce Usť Čorne na Podkarpatské Rusi?

Otec Krenický nám vyprávěl o chudobě, o těžkých životních osudech tamějších lidí, ale také o jejich hrdosti a osobní statečnosti. V charitativní oblasti spolupracuje s Ostravsko-opavskou diecézní charitou. Když jejich zástupci přijeli poprvé na Ukrajinu, vypráví, tak si mysleli, že všechno půjde, jak si to v Ostravě naplánují. No, museli jsme si to trochu vyříkat, povídám jim, já vím, jak to tady chodí, zasvětil jsem tomu tady svůj život. Ale pak už to šlo dobře. Víte, ono není cílem charitativní pomoci udělat z těch lidí žebráky s nataženou rukou. Důležité je pomoci uchovat jejich lidskou důstojnost.

Nejdůležitějším úkolem je ale nasitit jejich upřímnou touhu po Bohu. Přes velké překážky se daří stavět nové kostelíky, jsou vysvěcováni noví mladí kněží, katecheti nezvládají vyučovat množství dětí, které se hlásí na náboženství, na nedělních bohoslužbách je běžně několik set lidí. Na druhé straně je tamější společnost hluboce zasažena všemi společenskými nemocemi – násilím, alkoholismem, úplatkářstvím, vydíráním, zastrašováním. To všechno se ale musí s Boží pomocí překonat, říká otec Krenický a ukazuje na temeni hlavy, kam ho nedávno udeřili útočníci, kteří ho zákeřně přepadli. Byli to zbabělci, říká, utekli, když uviděli krev.

Nejvíce síly čerpá otec Krenický a celé společenství při celonočních modlitbách. Lidé potřebují zažít Boží přítomnost, vysvětluje. S úžasem se ptáme, jak je možné vydržet několik takových nocí během jediného týdne při plnění všech denních povinností. Říká, že fyzická únava se dostaví často, ale že duševně člověk získá ohromné občerstvení. Kdo ví, třeba si budeme při příštím setkání povídat o podobných zkušenostech z kralupské farnosti.


Napsal: Vladimír Šimík, upravil: Josef Ptáček.