Příspěvek od jednoho z našich farníků:

Moje 11ti letá dcerka se včera srdceryvně rozplakala při televizním seriálu. Když jsem se ptal, co se stalo, protože jsem seriál nesledoval, vyprávěla mi, jak tam úplně zbytečně zastřelili koně. Koně ona miluje.

Začli jsme jí se ženou utěšovat, říkali jsme jí, že je to jen ve filmu, že se nic takového nestalo, že používají cvičená zvířata, která to umí sehrát. Nic nepomáhalo. Bylo jí líto ztraceného života, který byl zbytečně, ze msty ukončen. Třebaže se to v tomto konkrétním případě doopravdy nestalo.

Říkal jsem si, život nemá být ukončen… Proč to tak víme, tak pevně cítíme ? Je nám líto zmařených mladých životů, ale litujeme i odchodu starého člověka, který nám byl blízký. Smrt je nepřítelem číslo jedna. Kdybychom mohli, vymazali bychm jí z našeho života. Ale nemůžeme. Tak ji alespoň oddalujeme, snažíme se na ni zapomenout, skrýváme ji do ústavů. Víc s ní asi neuděláme.

Někdy se ale zdá, že nás smrt nějakým zvláštním kouzlem přitahuje, fascinuje. Jsou jí plné obrazovky a plátna kin, a už dávno předtím plné knihovny. Snažíme se ji banalizovat, aby nás neděsila. To je ale jen trochu jiná forma boje s ní. Pak se nečekaně objeví někde nablízku a zasáhne nás. Zjistíme, že pracně budovaná iluze banality se mžikem hroutí. Nejsme rovnocenní soupeři, ona zvítězí.

A najednou přijde někdo, kdo říká, že je nejen rovnocenným soupeřem, ale dokonce vítězem. A nejen říká, on tak dokonce jedná. Jsme opatrní, čekáme, že se iluze zase rozplyne jako po skončení seriálu. Ale nic takového nepřichází. Naopak. Uvědomujeme si, že naše touha po neohraničeném životě je naprosto přirozená a vlastní člověku. Ale cestu k němu kříží řeka, rozvodněný živel, budící strach. O jejím překonání nemůže být ani řeči. Ale ze strnulosti nás budí jeho tichý hlas: „Přes řeku jsme napnul lano. Je tenké, ale pevné. Ještě teď mám ruce rozedrané do krve, jak jsem ho napínal. Musíš ale zavřít oči a dát mi ruku. Jinak se ti zatočí hlava závratí a spadneš dolů“.